Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ľudia starnú a s pribúdajúcim vekom sa im postupne mení vkus. Gitarista THE HAUNTED Anders Björler v roku 2006 v rozhovore pre český Spark povedal, že metal už prakticky nepočúva. „Predal som svoju obrovskú zbierku metalových albumov, nechal som si len kompletku SLAYER,“ nechal sa vtedy počuť.
Zdá sa, že práve rok 2006 bol pre dovtedy rýdzo neo-thrash metalovú kapelu zlomový. Od experimentálneho albumu „The Dead Eye“ sa THE HAUNTED snažia čo najnenápadnejšie odplávať od metalu.
Novinka „Unseen“ sa tak trochu spreneveruje svojmu názvu a v globále nič nevídané neprináša. Z pohľadu skupiny tu však zmena je, a ak by sme chceli škatuľkovať, zaslúžili by si Švédi po prvýkrát po šiestich albumoch nálepku alternative metal/rock.
„Never Again“ síce začína v znamení thrashového uragánu, na aký sme boli zvyknutí pri „rEVOLVEr“, ale uvoľnenejší refrén a zbytok skladby dáva zelenú novým vplyvom, ktoré u THE HAUNTED vystrkovali rožky už na „The Dead Eye“. Pomalšie tempá, zadumanejšie riffy, vyhrávková basgitara a hlavne hlas Petra Dolvinga, ktorý za celý album viac spieva ako reve, sa zaslúžili o celkový zvuk albumu.
Druhou zložkou sú skladby samotné, ktorých štruktúra je viac popovejšia a uvoľnenejšia. Nečudoval by som sa, ak by taká „Dissapear“ zvalcovala nejednu rockovú hitparádu. Ľudia striktne obdivujúci štýl z opusu magnum „The Haunted Made Me Do It“ budú zrejme sklamaní, „open-minded“ poslucháči si zgustnú na melodických a pestrých piesňach.
Súčasní THE HAUNTED kladú viac dôraz na celkové vyznenie skladieb ako na jednotlivé riffy. Okrem spomínanej hitovky „Dissapear“ na albume zaujmú melodickými refrénmi korunované „Motionless“, „Unseen“ alebo na pomery kapely až priveľmi bezstarostne pôsobiaca „All Ends Well“. Klipovku „Trenches“ z minulého albumu pripomenie podobne podmanivo chorobná „Them“, prípadne bonusová „Attention“. Problémom nahrávky je kolísavá úroveň skladieb a to, že záver albumu vyznieva akosi dostratena.
„Unseen“ je veľmi dobrý album. Chýba mu však to nepopísateľné napätie starších nahrávok skupiny okolo bratov Björlerovcov, ktorí by mohli robiť reklamu na klonovanie. Kým debut „The Haunted“ vám držal pištoľ pri hlave, „The Haunted Made Me Do It“ tú pištoľ donútil držať vás. A tu to máme. „Unseen“ ponúka silné kusy, ale ako celok často len tak prepláva okolo.
THE HAUNTED zrejú ako víno a opäť sa posunuli o kus vpred. Veľmi dobre vedia, že v dnešnej dobe si starý thrashový hobling môžu dovoliť akurát tak SLAYER.
Síce nie najlepší, ale mimoriadne zaujímavý album od týchto Švédov.
1. Never Better
2. No Ghost
3. Catch 22
4. Disappear
5. Motionless
6. Unseen
7. The Skull
8. Ocean Park
9. The City
10. Them
11. All Ends Well
12. Done
13. Attention (bonus)
14. The Reflection (live) (bonus)
15. The Fallout (live) (bonus)
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.